Zdravím příznivce tištěné literatury, neohrnující nos nad digitální podobou.

Jak jistě víte, chystám se ještě časem dopsat třetí povídkovou knihu. Něco už mám napsané, jako třeba povídku v 6:30 na značky, kde jsem zúročil veškeré své zkušenosti s lidmi z průmyslu. Pásmo z gázy je zase trpký povzdech o zneužívání pomocné ruky a nebudu lhát, že to nemá nic společného s Palestinou. Další povídka Krumlowski, má být poctou pro Charlese Bukowskiho, muže, který bývá zařazován mezi beatníky, ačkoli se tomu vždy bránil.

No a to je zatím všechno, co je z té knihy hotové, protože se věnuji především Aforkalypse. Ale materiál sbírám dál. A včera přišla moje zlatá žena z práce. Byla tam první den, takže podoben jednomu boltci jsem se na ní při příchodu navěsil a poslouchal. Znáte mě. Zažil jsem ledacos. Ale tohle bylo originální vyprávění. Nebudu prozrazovat děj, možná dobré povídky, ale představte si lidi, zamrzlé v konci osmnáctého století na současném dvoře. Osoby nedotknuté modernem, elektronikou, technikou, pohrdající výdobytky stejně jako dentální hygienou (což je na jednu stranu věc celkem pochopitelná. Kde nic není, ani smrt nebere), ale osoby vyrovnané, které se při druhém prosinci nehroutí maličkostí, jako je shořelé čerpadlo, tedy jediný zdroj vody na pití, mytí a splachování. Možná by to dokonce vydalo na celý román, mohl by se jmenovat například Ztraceni v čase.

Takže jsme se s manželkou dohodli, že to budeme zaznamenávat, abyste náhodou o něco nepřišli.