Naproti Rumblitzově partě, u nejvzdálenějšího stolu, seděla horda barbarů. Všichni měli na hlavách podivné placaté čepice v rudé barvě. Vypadali, že se výborně baví, alespoň co se hluku týkalo. Jeden z nich, podsaditý chlap s plnovousem a jizvou na krku, právě hodil po obsluze prázdným korbelem. „Točí tady někdo?“ zařval a plynule přešel do hrdelního smíchu. Děvče roznášející pivo se ale letícímu korbelu vyhnulo a ten tak přistál na stole přímo před Rumblitzem.
„Je to tu všude kousek,“ podotkla k tomu Linda a měla pravdu. Byli sme vedle parketu, ale dělící stěna boxu tlumila hudbu. K baru i na hajzly to bylo taky kousek. Ideální místo.
„To se divim, že tady nikdo nesedí,“ nadhodil sem, když Jirka odešel pro pití na bar.
„Voni tu většinou sedí hokejky, tak sem nikdo neleze, aby ho nevyhodili,“ řekla s úsměvem Radka a vopřela se v sedačce.
„Takže když přijdou, tak nás vyhoděj?“ zeptal sem se.
„Když se necháš,“ pokrčila rameny Radka.
„Budu muset, kočko. Nemůžu si dovolit žádnej průser a ty to víš. Musim bejt neviditelnej, když tu chci bejt s tebou.“
„A já myslela, že ten chytrej je Jirka.“
„To ne,“ zavrtěl sem hlavou. „Jirka je génius.“
Krvesaj vystoupal po schodech až na vrchol obřadní budovy. Jeho plíce vydávaly zvuk, jako když obyčejní pastevci foukali do těch svých dutých klacíků. Ale on to zvládne. Zvládl to včera, zvládne to i dnes. A určitě i zítra. Když Zářící dá. A proč by nedal. Copak každé ráno, před jeho příchodem nešplhá až sem, po těch zatracených schodech a nehrbí tu svůj hřbet, dokud se nezjeví? Jistě si ho musel Zářící všimnout. A i kdyby ne, ví o něm. Zářící ví všechno. Tvrdí to velekněz Chilama, takže to musí být pravda. To on komunikuje s bohy, včetně Zářícího.
Textař, "zpěvák" a spisovatel. To je asi tak ve zkratce vše, čím se v životě zabývám, nad rámec běžných radostí, jako je péče o rodinu či docházka do zaměstnání. Táta vždycky říkal, dělej to pořádně nebo se na to vyser. Jsem hodný syn a poslechl jsem. Důležité věci dělám pořádně a na zbytek... však vy víte!