06 - Soumrak mágů

„Tady je ten portál,“ řekl Sarkastik, když nakonec Yorik s Rumblitzem a Jenikem dorazili. 
„No a tady končí tvoje cesta, Sarkastiku,“ řekl Yorik.
„Počkejte, mistře Yoriku, jak to myslíte. Já nepůjdu s vámi?“
„Bohužel, příteli. Nemáme dost pozvánek. Zde se předpokládá, že se každý o sebe dokáže postarat sám. Žádné doprovody. A bez pozvánky se tam nedostaneš.“
„Takže se sem celou dobu táhnu jenom proto, abych vám nesl bágl?“ Tak to je úžasné,“ bručel Sarkastik a bylo vidět, že má po náladě.

„Ale já tam musím,“ řekl pak s nadějí v hlase.
„Ale. A pročpak?“ řekl Yorik.
„Musím pomoct dámě v nesnázích.“
„Té s těmi medovými vlasy?“
„Jak to víte, mistře Yoriku?“
„Jen jsem hádal. Ale bohužel tentokrát má dáma smůlu.“
„Nejsem rád, mistře Yoriku, že jste přišel o svou lidskou stránku. To ani náhodou.“
„Možná nebude tak zle,“ řekl Rumblitz.
„Chceš ho tam snad propašovat pod sutanou?“ řekl Jenikus.
„Nebude třeba. Dám mu svou pozvánku. V tom zmatku si toho ani nikdo nevšimne.“
„A jak potom projdeš ty?“ zeptal se Rumblitze Yorik.
„Drahý vnuku. Kdybych se směl podívat jen na místa, ze kterých mi přišla pozvánka, seděl bych v podstatě celý život doma na prdeli. Jsem mág. Nepotřebuji povolení, abych někam vstoupil.“
„Takže zase nějakej průser hned na začátku,“ brblal Sarkastik, ale tiše, aby náhodou neodradil Rumblitze od jeho nápadu.

Yorik postoupil v řadě a zastavil se před portálem. Jakýsi honosně oblečený mág od něj převzal pozvánku, přiložil ji na připravený oltář a pokynul Yorikovi aby vešel. Pak prošel portálem Jenikus, a nakonec i Sarkastik. Když došel k portálu Rumblitz, natáhl vrátný ruku.
„Nevypadáš, že bys potřeboval žebrat,“ řekl Rumblitz.
„No dovolte, pane, chci jen vidět vaši pozvánku,“ ohradil se vrátný.
„Někam sem ji založil,“ odpověděl klidně Rumblitz.
„V tom případě ji běžte najít. Bez pozvánky nemůžete být vpuštěn.“
„Ale já jsem členem poroty,“ zašklebil se Rumblitz.
Vrátný a jeho kolega propukli v smích.

„Vážně? Kolikátý je to dnes, Motuhí?“ obrátil se jeden vrátný na druhého.
„Řekl bych, že brzy zkompletujeme tucet,“ zasmál se Motuhí. Ale jestli jste vážně porotce, pozvánka není důležitá. Ukažte symbol.“
Rumblitz si utřel rukávem nos a vykasal si rukávy. Mezi dlaněmi se mu zajiskřilo. Když je odtáhl od sebe, hučela mezi nimi modrá koule. A v jejím středu, symbol porotce.
„Výborně,“ řekl Motuhí. „Nebude vám vadit, když si ho vyzkoušíme?“
„Vůbec ne,“ řekl Rumblitz.
Motuhí převzal od Rumblitze symbol v zářivé kouli a postavil ho na oltář. Pak odstoupil několik kroků a z ničeho nic práskl do symbolu magickou silou. Koule se roztočila, ale jinak se nic nestalo.
„Jsi nemehlo, Motuhí,“ řekl druhý vrátný a odstrčil svého kolegu. „Před chvilkou si viděl, jak se to dělá. Zamíříš na střed symbolu a vyšleš sílu. A symbol se přirozeně rozpadne.“
Pokud není pravý,“ odpověděl Motuhí.
„Pokud není pravý,“ zopakoval druhý vrátný a udeřil.
Zpětný náraz ho odhodil až k portálu.
„Aha,“ řekl jen Motuhí a zíral na symbol. „Tak takhle se to dělá,“ dodal uštěpačně. Řada za Rumblitzem se bavila.

„Zkusím to ještě jednou,“ řekl vrátný, když se sebral ze země.“
„Podívejte, mládenci,“ šklebil se Rumblitz. „Klidně si to tu nechte na hraní a trénujte, ale já se musím do oběda hlásit u emíra pro instrukce. Kdyby se vám to nakonec povedlo rozbít, můžete si pro mě přijít a vyvést mě. Ale teď mě omluvte, spěchám.“ Během těch slov, k nesmírnému pobavení ostatních mágů prošel portálem.
„Vypadá to, že jim to Rumblitz pěkně nandal,“ ozvalo se z davu. Tvrzení bylo schváleno souhlasným mručením.
„Rumblitz? To byl Rumblitz?“ koulel očima Motuhí.
„Jistě,“ řekl nahrbený muž a postoupil k portálu. „Každý, kdo ví o magii víc, než jak složit pugét do rukávu ho zná.“
„A vy jste kdo?“ vyštěkl naštvaně vrátný.
„Já jsem Berlin. Herman Berlin. Máte to na pozvánce.“
„Vy máte pozvánku?“
„Chvála bohům ano. Nedovedu si představit, jak by to vypadalo, kdyby nás bylo víc tak nepořádných, jako je právě Rumblitz. To bychom se na turnaj nedostali ani do jeho konce.“ V zástupu se ozýval upřímný smích.

„Tak hejbéjte se, jachóčupiť,“ přidal se k Berlinovi Dvaputin.
Oba vrátní, evidentně vyvedeni z rovnováhy se chopili svých povinností. Řada před nimi opět začala rychle ubíhat.
„Rumblitz. A to se musí stát zrovna mě,“ litoval se Motuhí. „Doufám, že už ho nikdy nepotkám. Kvá kvá,“ dodal pak smutně.

 

Novinky

Něco o mě

Textař, "zpěvák" a spisovatel. To je asi tak ve zkratce vše, čím se v životě zabývám, nad rámec běžných radostí, jako je péče o rodinu či docházka do zaměstnání. Táta vždycky říkal, dělej to pořádně nebo se na to vyser. Jsem hodný syn a poslechl jsem. Důležité věci dělám pořádně a na zbytek... však vy víte!