Yorik, doprovázený svým dědem a učitelem Rumblitzem prošel městskou bránou. Výběrčímu u brány vtiskl do dlaně stříbrnou minci, za což si vysloužil přehlídku zkažených zubů. Neušli ani padesát kroků, když k nim přiskotačil hubený mužík se zaječím pyskem a okamžitě je začal přesvědčovat.
„Zdvavím, pánové. Jste tu popvvé? Možná byste uvítavi pvůvodce městem. Můžete se tu sami motat cevé dny a nespatvíte žádné důvežité věci. Se mnou můžete uzvít důvežité chvámy všech uctívaných bohů, veškevé důvežité mosty i vvádcovský pavác. A to pvosím v jeden jediný den. Za pouhý stvíbvňák.“
Yorik s Rumblitzem se na sebe zvědavě podívali. „Já bych mu dal šanci,“ zašklebil se Yorik. „Přes tu drobnou vadu se dokážu přenést a mohli bychom za své peníze dostat neotřelý výklad.“
„Když myslíš, Yoviku,“ vyprskl Rumblitz.
„Si zvý, Vumblitzi,“ zasmál se Yorik. Pak vyndal z váčku minci a podal ji muži před sebou.
„Jak ti říkají?“ zeptal se Yorik, mezitím co muž otestoval minci v zubech.
„Jmenuji se Jaugustus. Jako náš císav,“ zašklebil se mužík, mávl rukou, aby oba pochopili, že ho mají následovat a vydal se pomalu městem.
„Toto je Avóma,“ rozpřáhl ruce průvodce. Yorik se zhluboka nadechl. „Pravdu má chlapec,“ zasmál se. Průvodce už ovšem vyrazil na cestu a pokračoval ve výkladu.
„Město zavoživi dva bvatvi, Vámus a Vébus, synové mocného boha, ktevý je chtěv zabít, protože se báv, že jej sesadí z nebeského tvůnu. Jeho stvážce je hodiv do veky, odkud je vyvoviva vvčice. Odkojeni touto ševmou pak vyvostvi v chvabvé muže, kteví putovavi až sem, kde vyovali první městkou bvázdu. Vámus pak Véba v souboji zabiv, ale město od té doby jen vzkvétá.“
„Jak se ti to víbí?“ šťouchl do Yorika Rumblitz.
„Vozhodně si dokáže udvžet pozovnost. Ten kus s vačicí je pozoruhodný,“ zhodnotil výklad Yorik, právě když míjeli muže, stojícího na otlučené bedně a hlasitě protestujícímu proti dešti ryb. Zdaleka nebyl jediný. Když jste se chvilku pozorně dívali, bylo nějaké srocení na každém volném místě. Lidé stáli v hloučcích a naslouchali řečníkům, filosofům, stěžovatelům, buřičům, hercům i zpěvákům. Zrovna kousek od nich se drápal na podstavec sochy velkého Rámuse vlasatý mladík, s něčím, co bylo dost podobné obrovským houslím. Ještě nestihl nic předvést, ale už se kolem něj srocoval dav. Když se nakonec usadil na sandálu velkého zakladatele, přejel prsty po střívkách a líbezným, zvučným hlasem začal pět.
Yorik zatahal Rumblitze za rukáv a ukázal na nestříhaného chlapce. „Nepůjdeme si to poslechnout?“
„Proč ne,“ pokrčil rameny Rumblitz a oba se vzdálili od svého úsměv vyvolávajícího průvodce. Ten sice něco namítal, že návštěva ulice potulných muzikantů je v plánu až po obědě, ale nakonec si rezignovaně sedl na okraj kašny a když ho konečně minula vojenská hlídka, hbitě si v ní smočil unavené a zaprášené nohy. Yorik se mezitím protlačil do prvních řad, aby rozuměl tomu, co ten muž zpívá. Nezachytil sice začátek, ale píseň byla o přísném otci toho muže.
♫ Táta mi často říkal, chlapče, ty to snad nevidíš,
jsi drzý a nemáš respekt, je to holt s tebou kříž,
co kdyby sis jednou ostříhal vlasy, a oblík slušný šat,
vždyť takhle nevylezeš z basy a brzo tě dostane kat.
To přece je-hova-dina - nebudu, otče, celý život sedět v rohu,
To přece je-hova-dina - má duše zpovídat se bude pouze bohům. ♫
Yorik se přistihl, že se při opakování refrénu přidal, stejně jako spousta dalších. Melodie byla svižná, slova chytlavá a ten mladík ta slova zpíval s takovou lehkostí, že se jednomu chtělo až tančit. Vojáci na to ovšem měli jiný názor. Buřičů, bylo samo sebou v celém městě na tucty. Ale tenhle byl jiný. Tenhle si o to vyloženě říkal. Celým svým zjevem tak nějak provokoval. No a ty názory! Bude lepší ho zatknout a později zbičovaného pustit než vysvětlovat císaři, proč nezakročili.
Mladík sedící na soše si jich všiml hned, jak se podívali jeho směrem. Stejně tak Yorik. Rumblitz Yorikovi sáhl na rameno a zavrtěl hlavou, na znamení, že vměšovat se do toho, není vůbec dobrý nápad. Ale vysvětlujte jednomu rebelovi, že se nemá zastat druhého.
Stráž se zastavila v postupu. Snažili se, máchali rukama a nadávali na dav kolem sebe, ale ten z nějakého záhadného důvodu ničeho nedbal a proudil sem a tam, dokud se tomu mladíkovi nepodařilo zmizet. Když se dav konečně rozestoupil, byl mladík ten tam. Jeden ze strážných jen pokrčil rameny, že jako také dobře, hlavně že už nezpívá. A oba se vrátili na původní trasu obchůzky.
O kousek dál se ode zdi se odlepil mladý muž. Nenápadně se rozhlédl na všechny strany, pokrčil rameny a vydal se nejkratší cestou do císařského paláce. Tohle bude císaře jistě zajímat. A jistě tuto informaci štědře odmění.