04 - Horší než oni

Když Yorik vešel do staré síně, kterou královna Neferfe předala k užívání Yorikovým přátelům, zvědavě si ho prohlíželo pět párů očí. Nemohl si nevšimnout, jak Guzmán přenesl váhu těla tak, aby byl připraven zaútočit. Taktéž mu neuniklo, že Tor a Terora přesunuli své paže blíž ke zbraním. S draky si vyměnil dlouhý pohled bez mrknutí. Pak konečně promluvil. Místností zazněl hlas, připomínající skřípění víka sargofágu.

„Jsem rád, že jste si má slova vzali k srdci. Nemůžeme nikomu věřit. A teď se uvolněte, máme důležitější věci na práci, než se vybíjet mezi sebou.“ Po těch slovech si Yorik sňal masku.
„Yorik dvojxicht,“ hlesl obdivně Guzmán.
„Zdá se, brácho, že náš lucumi se rozhodl ukázat světu svou pravou tvář,“ sykl Solar.
„No to je teda něco,“ kýval hlavou Tor. Terora jen nadšeně zatleskala. 
Yorik si znovu nasadil masku. „Říkejte mi Taipan. Nepřátele by to mohlo snad na chvilku zmást.“
„Dobře, Taipane,“ chopil se role jako první Tor. „Jaký je plán?“

Plán byl jednoduchý. Solar s Polarem se s prvním soumrakem vznesli nad město, zatímco uličkami se potloukala jako návnada Terora, koledující si o přepadení. Ve stínech za ní se pohyboval Tor, jehož ze střech jistil Guzmán. Yorik se s kapucí, staženou do obličeje pohyboval v kruzích kolem nich. I úkol byl jasný. Při jakémkoli útoku použít extrémní sílu. Měla to být lekce, která by všem ostatním zlodějíčkům dala jasně na vědomí, že ve městě je nové zlo, kterému to původní nesahá ani po kotníky. Odstrašující případ měl běžné lapky odradit a vyhnat do ulic samotnou Ludru.

Čím více se vzdalovali od středu města, tím více očí ulpívalo na té šťavnaté slečince, jak ji pojmenoval jeden z mladíků, stojících v hloučku u staré kovárny. Ti si však kromě mlsných pohledů nic jiného nedovolili. O pár ulic dál už tomu bylo jinak. Skupinka mužů, kolem kterých Terora prošla, se odlepila od zdi a pomalu se vydala v jejích stopách. Když Terora jakoby náhodou zamířila do tmavé boční uličky, vydala se skupinka za ní.

Terora, jakoby si všimla svého omylu, se obrátila, aby se vrátila na hlavní ulici. Cestu jí zastoupil jeden z pronásledovatelů.
„Ztratila si se, maličká?“ řekl ten muž a na prst si namotal kadeř jejích vlasů.
„Vůbec ne,“ odtušila Terora. „Čekám tu na přátele.“
„Dobře, dobře,“ sladce odkapávaly rty toho muže. „Tak mi tu s tebou počkáme, co ty na to? Taková krasotinka sama v noci, to by nemuselo dopadnout dobře,“ dodal a chytil Teroru za bradu.
„Dej tu špinavou pracku pryč,“ okřikla ho Terora a strčila do muže před sebou. Ten se jen zasmál a ohlédl se po svých kumpánech. „Hm. Ona má drápky. To mám rád,“ řekl a chytil Teroru v pase, aby ji přitiskl ke zdi. Terora na tváři cítila jeho dech. Nejistě se rozhlédla kolem sebe.
„A přátelé nikde, co? To je pech, slečinko,“ řekl muž a přejel Teroře rukou po stehně.

V ten moment do uličky vstoupil Tor. „Mám dojem, pánové, že slečna o vaši společnost nestojí,“ řekl do tmy před sebou a sundal ze zad bojové kladivo.
„Vida, vida. Mladíček ochranář. Hned se ti budu věnovat, chlapče, jen tady slečince ukážu, jak umím uspokojit ženu. Můžeš se dívat a třeba se něco přiučíš.“
„Obávám se,“ zahučel Tor, „že ti to nemůžu dovolit.“
„Aha,“ řekl muž, stojící u Terory. „Tak ty se chceš prát. No ale to na mém plánu nic nemění,“ řekl muž, když do uličky vešli další jeho kumpáni. Tor teď stál uzavřený mezi dvěma skupinami.
„Alespoň to bude trochu fér,“ vzdychl Tor, když se ohlédl za sebe a přehmátl na rukověti kladiva. „Škoda, žes neposlechl,“ utrousil. „Já nechtěl zachránit jí, ale tebe.“

Všichni muži v uličce se začali smát tomu výbornému vtipu. Že je něco špatně jim došlo, až když si Tor s křupnutím uvolnil krční páteř.
„Vážně.“

Nad hlavami jim přeletělo několik stínů. Vzduch pročísl plamen a oddělil všechny muže od jejich vůdce s Terorou. Původní skupinka zjistila, že stojí na zledovatělé zemi, po které je velice těžké se pohybovat bez ztráty rovnováhy. Zvláštní bylo, že té chechtající se opici, která mezi ně skočila ze střechy, to problémy nedělalo. 

Když se Tor rozeběhl, zaujali muži obranné postoje. Moc to nepomohlo. Vlastně skoro vůbec. Kladivo, které opsalo oblouk, narazilo zprava na hlavu jednoho z lapků. Krev šplíchla až na zeď. To už si ale druhý v řadě prohlížel Torovo koleno z blízka. Kdyby neměl nos v místech, kde předtím měl špatně fungující mozek, jistě by ocenil, že mu zůstaly všechny zuby. Ale to už Tor opačnou stranou kladiva odrážel útok nožem a otočkou kolem své osy rozdrtil muži žebra. Bylo slyšet, jak vzduch unikl z propíchnutých plic. Poslední muž v řadě vstrčil prsty do úst a zahvízdal. Písknutí se proměnilo v pohřební melodii, když ho Torova ruka chytila za ohryzek a trhla. Muž se s chraplavým zabubláním svezl k zemi.

Když vám zem klouže pod nohama a nemáte se o co opřít, začnou být vaše pohyby pro okolní pozorovatele poněkud trhavé. Stejně se pohyboval i Guzmán a spoustou trhavých pohybů zbavoval klouzající skupinku přebytečných údů. Člověk by řekl, že když v ruce svíráte dostatečně ostrou dýku, nemůže se vám nic stát. Problém nastává v momentě, když vaši ruku s dýkou drží někdo jiný. Pouze někdo jiný. Muž, který právě o ruku přišel, nedostal na přehodnocení svého zbytku života bez ruky příliš času. Téměř ve stejný okamžik, kdy mu Guzmán paži vytrhl z ramene, mu jeho vlastní dýka vytvořila další dýchací otvor na krku. Pak ruka i s dýkou zmizela ve tmě. Guzmán se usmál. V zubatém šklebu se odrazily šlehající plameny. Druhý muž, který na Guzmána zaútočil, zjistil, že chabé kožené brnění, které má na sobě, nedokáže zastavit ani šklebící se mordu ani drápy na svalnatých pazourách. Když Guzmán třetímu chlápkovi přišlápl botu a tahem mocných paží mu doslova urval hlavu, dali se zbývající dva muži na útěk. Ten rychlejší zjistil, že mu obličej navždy vyžehlilo Torovo kladivo. Poslední slova, která slyšel druhý muž, když po něm bleskurychle hrábl Guzmán, byla mámiráda, nemámiráda. Oškubané torzo se rozpláclo o krví pokrytou zeď.

„Nemámiráda,“ řekl zklamaně Guzmán.
„Říkal si, že máš rád drápky,“ usmála se Terora a oběma rukama si zajela do rukávů. „A taky si mě chtěl myslím uspokojit. No tak se podíváme, jak na tom seš.“
Muž zaječel a chytil se za rozkrok, aby zjistil, že už mužem není.
„Líbí?“ smála se mu do obličeje Terora. „Fajn. Tak teď ti ukážu, co se líbí mně.“ 
Byla to rychlá práce, kterou by ocenili pochvalným mručením i staří vykosťovači ryb.
Křik, řinčení zbraní a pohřební hvizd přilákaly na místo další muže z okolních ulic. Vchod do uličky, odkud se ozýval v pravdě nelidský řev, blokoval starý muž. Jeho oči si je všechny bez jediného mrknutí prohlížely a k opatrnosti nabádala i vztyčená hůl.

„Uhni dědku, nebo tě pošlu do hrobu o pár dní dřív,“ oznámil mu vysoký holohlavý chlap s mečem v ruce.
„Bohužel v té uličce je už poněkud plno,“ odvětil stařec.
„A v hrobech bude brzy také, jestli neposlechnete radu starého muže a nepůjdete domů.“
„Na tohle nemam čas,“ řekl holohlavý a vykročil proti starci. Ten jen zvedl ruku, a jakoby zatáhl prsty od země vzhůru. Muž ušel ještě jeden krok, zavlnil se a rozpadl na několik částí, jako rozřezaný drátem. Ostatní se po sobě podívali. Přece se nebudou bát jednoho starého dědka.

Měli se bát. Ukázal jim jasně, co se stane s těmi, kteří ho neposlechnou. Z hole vyrazil magický oheň, který nejbližší muže zachvátil. Ulicí se rozlehl uši drásající řev. To do zadních řad poslal plameny i Solar, který celou scénu sledoval ze střechy blízké kůlny. Tasené zbraně vydaly charakteristický kovový zvuk. Bylo zajímavé sledovat vzrůstající paniku, když stařec mávl holí a vypustil na nejbližší tři muže kouzlo zmatení. Muži se začali bít mezi sebou, snažíce se zároveň chránit před dalšími útoky toho šíleného starce. Černovlasý chlap s neholenou tváří a dýkou v každé ruce se rozběhl proti starci. Síla, se kterou se rozeběhl, ho ošklivě naklonila kupředu, když zjistil, že má nohy přimrzlé k zemi. Od kolen dolů nic necítil. Měl vlastně štěstí, když ho ten vrásčitý stařec koncem své hole zastavil v pádu. Křik pomalu ustával a plameny zhasínaly. Přimrzlý muž hleděl starci do očí a přemýšlel, co se vlastně stalo. Ze stínů za starcem vyšla vyvinutá dáma s nádhernými zlatavými vlasy, následovaná rudou opicí, ze které kapala krev a blonďákem s kladivem na dlouhé násadě.

„My jsme hotový, Taipane,“ řekl ten muž. „No já mám ještě poslední tah,“ šeredně se usmál Taipan a napřáhl ruku k Torovi. Ten pochopil a podal mu své kladivo. Taipan se rozpřáhl a nechal kladivo viset ve vzduchu.
„Moment, ještě sem něco chtěl. Ano, ano, už vím,“ zašklebil se Taipan. 
„Nevíš, kde bych našel Staroleba?“
„Muž fascinovaně hleděl na kladivo a mlčel. „Je nějakej zamrzlej, řek bych,“ ohrnul ret Tor.
„Á. Tak proto,“ řekl Taipan a švihl.

„Stejná otázka,“ řekl Taipan, když ztichl řev.
„Staroleb si tě najde sám,“ hlesl muž.
„Výborně,“ zajásal Taipan. „To by mi mohlo ušetřit spoustu práce. I když, mě to vlastně baví. Polare?“
Muž s hrůzou sledoval, jak se k němu s otevřenou tlamou, ze které stoupala pára, blíží drak.
„Až ti někdo v budoucím životě řekne, abys šel domů, tak běž prostě domů,“ zachechtal se Taipan.
Od amputovaných nohou se po mužově těle začala šířit námraza, která se zastavila až u krku.
„Šlápnu já ho?“ zeptal se Guzmán.
„Nechte ho být. Za chvilku už tu začnou jezdit vozy,“ pronesl Taipan a pak zledovatělému, vyděšenému muži všichni zmizeli z očí.
„Musim říct, že to byl slušnej masakr, Taipane,“ prohlásil do ticha Tor.
„Dobrem zlo neporazíš,“ odvětil čaroděj.
„Pár jich zdrhlo,“ konstatoval Solar.
„To je dobře. Rychleji se to dostane ke Starolebovi,“ liboval si Yorik v masce Taipana.

„A co teď?“ zeptala se Terora.
„Teď bych šel vymlátit nějakou hospodu,“ odvětil Taipan.
„Tebe to fakt baví,“ usmála se Terora.
„Co naděláš. Jsem teď zlej mág.“

Novinky

Něco o mě

Textař, "zpěvák" a spisovatel. To je asi tak ve zkratce vše, čím se v životě zabývám, nad rámec běžných radostí, jako je péče o rodinu či docházka do zaměstnání. Táta vždycky říkal, dělej to pořádně nebo se na to vyser. Jsem hodný syn a poslechl jsem. Důležité věci dělám pořádně a na zbytek... však vy víte!