Herpes naposledy se zalíbením přejel pohledem početné davy a zatáhl závěs. Na nízkých pohovkách zatím seděli zvědové, kteří každý den spravovali svého krutého vládce o novinkách ve světě.
„Halinští stále nemají ani nejmenšího tušení, pane,“ zvěstoval jeden z nich. „Jejich flotila je v přístavištích a oni si jen nacpávají svá tučná břicha, spílají desítkám svých bohů a leniví. Snad jen ve Fakediamondu se pod vedením dvou královských bratří netloustne a stále se zde připravují na válku.“
„Na válku s kým?“ zeptal se Herpes.
„Na válku s kýmkoli, pane.“
„Zajímavé.“
„To jistě, pane. Jsou to zběsilci lačnící po krvi. Můj děd měl kdysi tu čest se s nimi setkat. Budují svá vojska už z malých dětí. Kdo není dost dobrý, je svržen ze skály. Nikdy se nevzdávají a doposud ještě nikomu nepodlehli. Porazili i vašeho otce v bitvě u Fenyklových polí.“
„Ale to je výborné!“ vyskočil z lenošky Herpes. „Ihned k nim vyšlete posly. Takové bojovníky je třeba získat na svou stranu. Zahrňte je bohatstvím, pokud se přidají k naší věci.“
„A pokud ne?“
„Pak se připojí k zástupům otroků. My zvítězíme s nimi či bez nich. Ale uznávám, že dle tvého popisu by bylo rozumnější bojovat po jejich boku, než se tlačit na jejich ostří.“
„To je, můj pane, vždycky lepší. Zejména pro první linie.“
„Chceš tím snad něco naznačit?“ ušklíbl se Herpes.
„Nikoli, můj pane.“
„Dobře tedy. Pak vyraž na cestu a přiveď ty úžasné bojovníky k mému trůnu.“
„A pokud odmítnou?“
„Pak budu potřebovat mnohem víc lidí do prvních linií,“ sykl varovně Herpes.
„Nějaké další novinky? Co třeba ty?“ ukázal Herpes na dalšího z přítomných.
„Můj pane a vládče. Moji muži…“
„Tví muži?“ přerušil ho Herpes.
„Ehm, tví muži pod mým skromným velením,“ opravil se muž a koutkem oka pozoroval Herpese. Když ten již nic nenamítal, pokračoval. „…tví muži sloužící na moři hlásí časté přepady zásobovacích lodí. A také jsou hlášeny útoky na průzkumné lodě nedaleko břehů Lichánu a Erotreje.“
„A hodláme s tím něco dělat?“
„Těžko říct, pane. Jejich lodě jsou rychlé, jejich posádky posedlé snad nějakým démonem, objevují se rychle a ještě rychleji mizí. Neberou zajatce ani nezabavují zboží.“
„Tak kde je potom problém?“
„No, oni nám ty lodě potápějí.“
„Ale proč?“
„Podle vyjádření muže, který je vede, tak protože můžou.“
„Protože můžou? Co je to za důvod?“ zbrunátněl Herpes.
„Nedokáži vám odpovědět, pane. Ten chlap se u toho vždy královsky baví a jeho muži o něm tvrdí, že je to bůh.“
„Jako já?“ podivil se Herpes.
„Ne, tenhle se zdá být opravdový.“
Místnost ztichla natolik, že i kolibřík, uvězněný v nádherné, zlatem vykládané voliéře, přestal mávat křídly a raději tiše zemřel. Jeho malé tělíčko ani nestačilo začít chladnout, když se k voliéře dokutálela setnutá hlava.
„Mno,“ mlaskl Herpes, když otíral ze širokého meče poslovy zbytky. „Ještě někdo tu pochybuje o mém božství?“
„Ale ovšem, že ne, drahý vládče,“ ozvalo se unisono.
„A nese ještě někdo z vás špatné zprávy? Že bychom to vyřešili najednou, aby tady Mardonius nemusel stále běhat sem a tam s pytlem a košťaty.“
„Jsi velice laskavý, pane,“ utrousil Mardonius a zvedl ze země za vlasy odseknutou hlavu a vhodil ji do plátěného pytle.
„Vidíte? Lid ve mně vidí laskavého vládce. A já jsem laskavý. Proto ukončíme dnešní audienci. Zůstane tu jen Ozzi.“
Když všichni přeživší, kromě jmenovaného Ozziho, opouštěli pozpátku místnost, povstal nevelký, zakřiknutý mužík, oděný pouze v dlouhé róbě a uklonil se.
„Drahý vládče a otče národů. Ty, jenž spojuješ širý svět, věz, že i já přináším špatné správy. Stále se nevrátil nikdo z výpravy k Demonkovi. Nemáme žádných zpráv, ni jejich kostí. Těžko odhadnout, zda uspěli či ne. Potrestej mne, prosím, můj pane, neboť si nezasloužím tvou neskonalou dobrotu, když nejsem schopen zajistit tak jednoduchý úkol.“
Herpes zvedl oči, pohlédl na malého muže a usmál se. „Nenabízej něco, co není tvé. Není třeba brát si tvůj život zbytečně. Však řekni, komu by tvoje smrt prospěla? Šelmy nakrmíme zajatci a u tebe můžeme využít tvou věrnost a potenciál. Ano, jsem krutý, ale nejsem nespravedlivý. Rád dávám smrtelníkům druhou šanci. Ty sám víš jistě nejlépe, jak dokáži být trpělivý a laskavý. Zejména laskavý. Odpouštím i zrádcům, pravda jen tehdy, pokud nezradí mě. Ale proč zradit laskavého pána? Takže abys mi rozuměl, nebudeš popraven, ale obdarován. Bude ti dán úkol. Dle mého je prostý a jeho dosavadní nesplnění je pouze dílem náhody a špatného výběru těch správných lidí. Leč nezoufej. Nyní ty sám si můžeš vybrat společníky na cestu a zajistit tak splnění úkolu osobně. Žádej cokoli, co budeš potřebovat na cestu a o vše se osobně postarám.“
Mužík se rozpačitě podrbal pod zadním okrajem suknice a hlasitě polkl.
„Nyní tě nechám chvilku o samotě, abys mohl v klidu sestavit seznam potřebných věcí a lidí. Předej ho pak Mardoniovi a já se postarám, abys měl ráno vše připravené k odjezdu. A ještě tě o něco požádám,“ dodal pak Herpes.
„Ano, jistě,“ odpověděl pobledlý mužík.
„Dotáhněte to konečně do konce a vraťte se užívat mé laskavosti. Nerad bych nakonec musel vstát, přestat se věnovat budování světového míru a dojít vše vyřešit osobně. Takovou cestou by moje laskavost jistě utrpěla vážné trhliny. Rozumíme si?“
Mužík jen mlčky pokýval hlavou, skrývajíce vzdor. Herpes se zvedl z lenošky a hladíce si vousy na bradě, odcházel zpět k balkonu. Když prošel, na okamžik strčil skrze závěs hlavu zpět a předvedl zuby v ohromném zářivém úsměvu. „A abych nezapomněl. Šťastnou cestu, bratře.“