01 - Aforkalypsa

„He he he. Vypadáte jak potulný prodavači váz,“ smál se Messuleth na celé kolo. Rumblitz, který se soukal do potrhané róby, se zašklebil.
„To je kamaráde dobře. Móc dobře. My máme vypadat jako žebráci.“
„Já řikal prodavači, ne žebráci,“ smál se Messuleth.
„To je přece to samý. Ušmudlaný parchanti, co smrděj hřebíčkem a prodali by za Tin vlastní mámu.“
„No to snad ne!“ oponoval Messuleth.
„Proč ne?“
„Muj táta prodával vázy.“
„A co máma?“ vyzvídal Rumblitz.
„Nevim. Mámu sem nikdy neviděl,“ zmateně odpověděl Messuleth.
„Pak se nabízí jasná odpověď na otázku, co s ní tvuj tatík udělal, když tě našel v kolíbce.“



Rumblitz se smál, až mu tekly slzy. Zbytek hadrářů s ním.
„No to je děsná prdel, vážně,“ blekotal Messuleth.
„Možná k ní dal nějakou vázu jako bonus,“ dodal Jenikus, kterému se vracela nálada.
„Ale abych se vrátil ke tvé původní otázce,“ začal ze široka Rumblitz, „ty hadry z nás maj udělat bandu neschopnejch nováčků. V tomhle přestrojení přijedeme do Tortage a vomrknem, jak to tam chodí.“
„A co když vás zabijou?“ strachoval se Messuleth.
„S timhle vybavenim? Nebuď směšnej,“ řekl Jenikus a vyhrnul si róbu.
„Do Sethovo brady! To asi bude hukot.“ Messuleth zíral na zcela jistě nejdražší výbavu, kterou kdy viděl, jež byla umně zamaskovaná pod záplatovanými hadry.
„Přesně! To bude hukot,“ ušklíbl se Jenikus.

Molo v Tortage se plnilo nováčky, kteří vystupovali z lodi. O kus dál už čekali instruktoři, kteří je třídili do skupin a připravovali je k pochodu do tábora. Rumbliztova družina stála sama. Vypadala dost bídně na to, aby se k nim někdo chtěl připojit. Dokonce i stráže, které toho jistě už viděly dost, na ně koukali s neskrývaným despektem.

„Zatím to zdá se vychází,“ šeptal Rumblitz.  „Vypadá to, že zůstaneme pohromadě.“
„To je jedině dobře,“ dodal Jenikus.“

V táboře dostali ten nejplesnivější stan. Páchnul ještě o dost hůř, než vypadal.
„Tady se teda vůbec nic nezměnilo,“ prohodil Ghostraktor. 
„Do rána to musíme vydržet,“ dodala Leonthýnka. Všichni se překvapeně otočili.
„Tak to helmu dolu Leonthýnko. Čekal sem, že budeš remcat nejvíc,“ pochvalně zabručel Jenikus.
„Na remcání je času dycky dost. Počkej, až budou vydávat žrádlo. Ale kvůli tomu tady nejsme. A ráno začne zábava, takže proč si dělat vrásky.“
Všichni pokývali hlavama. Měla pravdu.

Novinky

Něco o mě

Textař, "zpěvák" a spisovatel. To je asi tak ve zkratce vše, čím se v životě zabývám, nad rámec běžných radostí, jako je péče o rodinu či docházka do zaměstnání. Táta vždycky říkal, dělej to pořádně nebo se na to vyser. Jsem hodný syn a poslechl jsem. Důležité věci dělám pořádně a na zbytek... však vy víte!