Krvesaj vystoupal po schodech až na vrchol obřadní budovy. Jeho plíce vydávaly zvuk, jako když obyčejní pastevci foukali do těch svých dutých klacíků. Ale on to zvládne. Zvládl to včera, zvládne to i dnes. A určitě i zítra. Když Zářící dá. A proč by nedal. Copak každé ráno, před jeho příchodem nešplhá až sem, po těch zatracených schodech a nehrbí tu svůj hřbet, dokud se nezjeví? Jistě si ho musel Zářící všimnout. A i kdyby ne, ví o něm. Zářící ví všechno. Tvrdí to velekněz Chilama, takže to musí být pravda. To on komunikuje s bohy, včetně Zářícího.
Krvesaj se předklonil a dotkl se prsty špiček svých nohou. Pak se s rozpaženýma rukama narovnal a vydechl. Při hlubokém nádechu se opět sklonil, a tak několikrát dokolečka. Výstup až sem nahoru byl namáhavý, zejména pro něj, pro člověka, který se tu nenarodil. Krvesaj byl z nížin daleko odtud a sem byl ještě jako dítě násilně dovlečen. Pravděpodobně by skončil někde k smrti vyčerpaný na jedné ze staveb, kdyby si jeden z kněží nevšiml jeho dobré paměti. Dobrá paměť je důležitá, když chcete celý den předříkávat modlitby. Ne, že by malý chlapec mohl dělat něco takového. Nikdo by slovům z jeho úst neuvěřil, ale dost to pomáhalo jeho zachránci, který už svou paměť pomalu ztrácel. A tak Krvesaj předříkával modlitby a jeho mentor je po něm opakoval. Bylo pak více než logické, že po smrti mentora zůstal v církvi, a nakonec zaujmul i jeho místo.
A tak je tu. Jako každé ráno. Přivítá Zářícího a vrátí se dolů ke své práci. Ne že by se nějak lišila od této, ale tam dole přece jen není vzduch tak řídký. Chystal se právě poskládat do polohy, ve které je nutné vítat Zářícího, když se tam objevil ten muž. Byl jedním slovem divný. Jeho tvář jako by probleskovala a střídaly se v ní dva různé obličeje. A přestože si byly celkem podobné, byly tak jiné. Krvesaj automaticky sáhl za záda, kde za šerpou nosil obětní nůž. Muž se ale jen usmál a posadil se na jeden z obětních kamenů.
„Klid, chlape,“ promluvil nakonec ten muž. „Není čeho se bát. A i kdyby ano, mě zabít nemůžeš. Jsem jeho posel.“
„Čí posel?“ vyhrkl zmateně Krvesaj. „Jeho odpověděl muž a ukázal prstem na obzor, kde se skvěla světlejší linka, neklamný to jev, že se Zářící blíží.
„Nevěřím ti,“ řekl Krvesaj.
„To jsem ani nečekal. Předpokládám, že bys chtěl nějaký důkaz?“
„Jistě.“
„Dobrá. Kdybych nebyl ten, za koho se vydávám, měl bych u sebe tohle?“ řekl muž a za záňadří vylovil malou sošku.
„Ale to je přece…“ vyhrkl Krvesaj zděšeně.
„Ano, je,“ potvrdil muž. „A vybral jsem si tebe, abych ti to ukázal.“
„Mně? Jak to? Proč?“ zahrnul muže otázkami Krvesaj.
Muž se shovívavě usmál a zároveň jeho tvář zvážněla.
„Protože velekněz je prohnilý do morku kostí. To ty se každý den zbožně plahočíš až sem a vítáš Zářícího, zatímco on se dole povaluje a hoduje na plodech, které sklidil někdo jiný. Jsi to ty, kdo dělá všechnu tu špinavou práci kolem obětí. Jsi to ty, v jehož srdci plane skutečná víra. Nejvyšší kněz je darebák, který svými hříchy zahubí tuto zem.“
„Ale…“ zkusil něco namítnout Krvesaj, než ho ten muž přerušil mávnutím ruky.
„Vím, na co myslíš. Jak je to možné, že? Byl si někdy u Stěny záznamů?“ Krvesaj přikývl.
„A co si tam zjistil?“
„Je tam nakreslen celý náš život,“ odpověděl Krvesaj.
„Ano? A dokázal by sis vzpomenout, na konec té pověsti?“
„Ano. Jednoho dne náš lid rozzlobí Zářícího a ten už se neukáže.“
„No ano, ale proč se to stane? Proč se Zářící rozzlobí?“
„Protože nejvyšší kněz nedokáže ochránit artefakt před cizáky a jejich armádou.“
„Ano!“ zvolal muž a zatleskal. „A oni už jdou, příteli. Muži z jiného světa. Už tu kdysi byli a nyní přichází znovu. Některá proroctví znají muže, který je vede, pod jménem První.“ Krvesaj se otřásl. On znal příběhy o Prvním. Bylo v nich mnoho krve a mnoho bouří. Může to mít souvislost s nedávnými otřesy?
„Jo, ten zemětřas k tomu patří,“ pronesl mimoděk ten muž. Krvesaj pozvedl zrak, prohlédl si muže a uvěřil. AbBa tu víru cítil. Cítil i malou sílu, která ho zalila. Jistě, na ohnivý déšť to ještě nebylo, ale nějaké to malé kouzlo by už jistě svedl. „Něco ti ukážu,“ řekl a levou rukou udělal do vzduchu kružnici. Ta se vyplnila všude přítomnou mlhou a když zase zmizela, mohl Krvesaj pozorovat hořící zbytky celé plošiny, na které se rozkládalo jeho město Wat´a.
Hořící plošina byla poseta mrtvými, snad dětskými těly. V dáli stálo několik mužů. Byli dost nemožně oblečeni. Zahaleni do dlouhých sukní, které měli nataženy až k ramenům, stáli na náhorní plošině a sledovali tu zkázu. Jeden z nich byl hodně starý. Bílý vous mu vlál ve větru, stejně jako jeho vlasy. Zdálo se, že něco říká kulatému muži vedle sebe a další muž, mnohem mladší, než oni najednou ukázal směrem k Zářícímu. A pak Zářící zmizel. Ihned na to se scéna změnila. Plošina zůstala, zmizely mrtvoly, nahradily je zlaté sochy a nekonečný had složený z tisíců se klaněl před trůnem svého nového vládce. Ten měl kolem hlavy zlatou čelenku znázorňující paprsky Zářícího. Ale ne! Vždyť to jsem já, pomyslel si Krvesaj, když kružnice ukázala detail vládcovy tváře. Pak zafoukal svěží vítr a všechny vidiny odvál.
„Tak co?“ řekl AbBa. „Co z toho bys viděl radši?“
„To je přece jasné,“ řekl Krvesaj. „Co pro to musím udělat?“
„Nic moc,“ řekl s šibalským úsměvem AbBa. „Musíš přesvědčit ostatní lidi, že jsem vás přišel zachránit.“
„Ale to hlavní kněz nikdy nedopustí,“ řekl polekaně Krvesaj.
„O to už se postarám,“ odpověděl AbBa. „Ty běž a pověz o mně dalším lidem. A všechny je zítra přiveď s sebou.“