„Je to tu všude kousek,“ podotkla k tomu Linda a měla pravdu. Byli sme vedle parketu, ale dělící stěna boxu tlumila hudbu. K baru i na hajzly to bylo taky kousek. Ideální místo.
„To se divim, že tady nikdo nesedí,“ nadhodil sem, když Jirka odešel pro pití na bar.
„Voni tu většinou sedí hokejky, tak sem nikdo neleze, aby ho nevyhodili,“ řekla s úsměvem Radka a vopřela se v sedačce.
„Takže když přijdou, tak nás vyhoděj?“ zeptal sem se.
„Když se necháš,“ pokrčila rameny Radka.
„Budu muset, kočko. Nemůžu si dovolit žádnej průser a ty to víš. Musim bejt neviditelnej, když tu chci bejt s tebou.“
„A já myslela, že ten chytrej je Jirka.“
„To ne,“ zavrtěl sem hlavou. „Jirka je génius.“
Asi hodinu sme tancovali. Teda voni tancovali, já sem se klátil jak třtina ve větru. Tanec mě fakt nebere. Nemam to v sobě. Jako jo, je to paráda vidět, když to někdo umí, ale já Travolta fakt nebudu. Ale snažil sem se. Nepřišel sem kazit zábavu.
Když už sme toho měli dost, vrátili sme se ke stolu. Samozřejmě, že hokejovej dorost už mezitim dorazil.
„Jenom si vezmem to pití, jo?“ nahlásil sem partičce vejrostků a šáhnul po sklenicích. Jeden z nich mi s poslední skleničkou ucuknul.
„Nechci žádný problémy,“ řek sem klidně a napřáhnul sem ruku po sklenici. Nic se nestalo.
„Moh bys mu podat tu blbou sklenici?“ ozvalo se vedle mě. Byla to Radka. Prohlíd sem si jí přimhouřenejma vočima. Byla vostrá. Začínalo to bejt zajímavý. Už teď sem věděl, co se pozdějc stane, takže sem se usmál a stáhnul ruku.
„Vo tebe se musí starat holka?“ provokoval jeden z hokejistů.
„Jasně. Jinak bych si našel jinou,“ odseknul sem. „Taky to zkus. Některý holky sloužej dobře.“
„No, co čumíš, dej sem tu sklenici,“ řekla Radka a vytrhla mu pití z ruky. Kolem stolu se rozezněl smích.
„Buď rád, vole, že tě nevyřešil sám, když má takhle vostrou buchtu,“ uznale zkonstatoval jeden z nich. Bylo to jako signál ke smíru, tak sem přejel všechny pohledem, narovnal se a prohlásil: „nerad sem vyrušoval.“
Následovaly potom ještě nějaký poznámky, ale ne všechny už patřily mně. Tudíž sem to ignoroval. A samozřejmě sme se přesunuli.
Kolem půlnoci sme se rozhodli, že vypadneme. Čekaly nás ještě nějaký chundelatý věci a mně s Jirkou ještě cesta do Komořan. Takže celkem nabitá noc.
Všim sem si jich hned, jak Jirka vodevřel dveře. Vyšel na ulici s Lindou zavěšenou pod rukou a já se na malej moment sehnul. Jako když si zavazujete tkaničku. Jeden z hokejistů právě se smíchem domočil na něčí blatník a zapínal si poklopec. Ten druhej s jointem u držky, se postavil Jirkovi do cesty. Takhle to do NHL nedotáhnete, chlapci. S timhle přístupem to vidim max na čtvrtou lajnu v Kadani, pomyslel sem si a vykročil dobrodružství naproti.
„Potřebuješ něco?“ zeptal se ho Jirka.
„Ani ne,“ odpověděl mu černovlasej, na svuj věk slušně vosvalenej týpek.
„Tak uhni,“ rozkázal Jirka.
„Nebo co?“ provokoval hokejista.
Vo zbytečnejch slovních přestřelkách si řeknem jindy. Nebo ne, řeknu vám to hned. Sou zbytečný. ZBYTEČNÝ!
Udělal sem dva kroky dopředu a máchnul rukou. Vozvala se dutá rána a frajer se svalil jak špalek. Z toho Guma nebude. Nadhodil sem si v ruce dobře půlkilovou kovovou zarážku dveří. Pak sem se votočil vpravo, střihnul pravou rukou doleva a když sem vopisoval voblouk zpátky, vykryl sem úder pěstí toho druhýho sportovce, kterej už přestal zápasit se zipem a vrhnul se na mě. Lehce sem ukročil doleva a dostal se tak z dosahu jeho rukou. Normálně bych ho teď napálil levačkou na spánek, ale když už sem měl tu věc v ruce…
Tentokrát to trochu čvachtlo, jak zarážka narazila na tvář. Hodilo ho to na mě. Čekal sem to. Vopřel sem ho v sedě vo to pochcaný auto, popleskal ho po tváři a šlápnul mu do rozkroku. Zavyl jako zvíře.
„Víš, kámo,“ začal sem výchovnej monolog, „když sem řikal, že nechci problémy, tak to sem lhal,“ přiznal sem se se sklopenou hlavou. „Já vim, že je to dětinský, ale už sem takovej. Vodpustíš mi to?“
Třeštil na mě vyděšený voči a z držky mu kapaly krvavý šňůrky. Slintal jak kůň po dostihu. Podíval sem se po Radce. Fascinovaně na mě koukala a nebyla schopná ani slova ani pohybu. Jirka pohotově povodešel kousek dál a snažil se Lindě něco vyprávět.
Přidřep sem si k tomu neštastníkovi na bobek a chytil sem ho za pravou ruku. Nebránil se. Votočil sem mu jí dlaní vzhůru a vložil mu do ruky dveřní zarážku.
„To máš na památku,“ řek sem mu, votočil se, popad za ruku Radku a vydal se za Jirkou. Měl sem pocit dobře vykonaný práce. Chlapci chtěli bitku a já jim jednu poskytnul. Naplnil mě pocit štěstí. Zase někdo dostal to, co chtěl. Začínam v tom bejt fakt dobrej. A kdo chce kam…